Tatra 815 „Puma“ slovenského podnikatele Radovana Kazarky, která jela pod křídly týmu FESH FESH, se stala jedním z nejsledovanějších speciálů závodu DAKAR Classic. Závodu, jehož druhý ročník proběhl v první polovině ledna po boku 44. ročníku Rallye DAKAR. Přestavba vozidla a jeho příprava na závod byla svěřena šumperskému servisnímu centru KAR-mobil. Jak probíhaly přípravy a jaké to na „Dakaru“ bylo jsme se zeptali šéfa střediska Aleše Janků.
Aleši, jak jste k takové zakázce přišli a jak se tahle tatrovka dostala k vám na dílnu?
Tatra Puma přijela na podvalu. Všechno to začalo z iniciativy našeho šéfa ing. Cekra. Řekl nám, co asi přijede a kdy to přijede. Ale nikdo jsme nevěděli, co od toho máme čekat. Pak přivezi červenou nepojízdnou tatru a tím to začalo… Byl to tak trochu utajený projekt, auto jsme schovali, aby se k němu nikdo nedostal. První informace přišly na schůzce s Tomášem Fajmanem a a Radovanem Skybíkem – představy a požadavky na technické řešení, časový limit dvou měsíců… A nejednou jsme měli konkrétní úkol udělat z takového škaredého káčátka repliku legendární Pumy. Všem nám tak trochu spadla brada… Času nebylo nazbyt, začali jsme dělat. Tím, že jsem dříve pracoval v servise, kde se dělaly tatry, tak jsem si to celé pod sebe vzal já. A se mnou na tom dělali další mechanici, klempíři a elektrikáři – Pavel Provázek, Michal Pur, Marek Tříska, Standa Kundera, Michal Dopita, Adam Kristýnek a mistr provozu Václav Šimek. Tihle kluci nedělali na jiných zakázkách, o jejich práci se museli podělit další kluci z dílny a za to jim patří velký dík, protože kdyby nám neuvolnili ruce, asi by to auto bylo těžko tak rychle hotové. Prakticky jsme časový limit ještě stáhli o 14 dnů.
Když jsme měli auto po základních úpravách, přišla na řadu klempířina, která začala dávat autu finální podobu. Spousta videohovorů, schůzek a konzultací nejen mezi námi, ale i s panem Kazarkou a jeho kolegou Robo Kasákem, kteří měli o finální podobě jasnou představu a postup si jezdili kontrolovat. Pak jsme s autem odjeli do Kopřivnice, kde jsme v dílnách FESH FESH týmu řešili nastavení podvozku pro závod, testování a finální úpravy na karoserii.
Říká se, že prý jste pana Kazarku vyhodil z dílny, když si tam zapálil?
No jednou si takhle vešli na dílnu tři pánové, jeden s cigaretou. Tak jsem se ho zeptal, jestli ví, že je na dílně a jestli by to mohl típnout. I přes udivené výrazy ostatních mě respektoval, takže jsem ho vlastně ani vyhazovat nemusel… (smích)
Jak se taková zakázka liší od jiných?
Obrovským způsobem. U standardní zakázky se auto prohlédne, zákazníkovi se udělá nacenění, stanoví se nějaký rozpočet, a buď se do něj umíme vejít, nebo ne a zakázku třeba nedostaneme. Tady to bylo úplně jinak – spoustu neznámých, krátká doba, nejvyšší priorita a tomu jsme museli kompletně všechno přizpůsobit.
Dokážeš si představit, že přijde někdo, kdo viděl tohle auto odjet Dakar, že chce také postavit závodní speciál?
To záleží na okolnostech. U Pumy byla jedna obrovská výhoda, že jsme nezasahovali do roury, náprav ani do přídavné převodovky. Ten úplný základ kdysi vznikl v kopřivnické dílně našeho dakarského týmu. To mohla být až poloviční úspora práce. Ale jinak se zbytek kompletně přestavěl. Takže pokud by byl rozumný termín a jasná představa, tak si to určitě dokážu představit.
Že tohle auto pojede na Dakar, jste tak nějak od začátku věděli. Kdy jste se ale dozvěděli, že tam pojedete také?
To bylo tak nějak před odjezdem aut do Marseille kolem 22. listopadu. Paradoxní bylo ale to, že jsme měli jet dělat servis pro jiné auto, a to pro Jamalku s litevskou posádkou. Já jsem původně kvůli zdraví jet vůbec nechtěl. Ale protože jsme chtěli naši Pumu vidět v akci, i když jsme věděli, že se k ní moc nedostaneme, tak jsme do toho šli. Abychom ji měli pořád na očích.
Co na váš „výlet“ řekli doma?
No strašně nás pochválili. Odjezd byl samozřejmě o Vánocích, pryč jsme byli přes Nový rok a manželka ještě do toho měla narozeniny. A za těchto okolností jsem rodinu opustil na zatím nejdelší dobu a na největší vzdálenost, což se mi za 26 let manželství stalo poprvé… Cítili jsme podporu manželek – „jeďte se tam podívat“, ale na druhou stranu to odtržení jsme si všichni hodně uvědomovali. Super bylo, že jsme v Saudské Arábii měli k dispozici datové SIM karty a mohli být s rodinami v kontaktu alespoň přes WhatsApp a podobně. Toho jsme si hrozně vážili.
Konec roku bývá spojený s gaučem a televizí, bohemkou a chlebíčky. Teď by místo gauče písek, místo bohemky nealko pivo a místo chlebíčků jídlo z krabičky. Jak jste prožívali toto?
To v podstatě nevadí, protože jsi v úplně jiném prostředí. My jsme do Saudské přijeli 27. prosince a od té chvíle jsme prakticky žili těma autama. První tři dny jsme navíc měli ubytování v krásném, nádherně vybaveném hotelu, za což patří opět velký dík vedení týmu. Nový rok už jsme trávili v prvním bivaku mimo Džiddu a jako Evropané jsme čekali nějaké vítání Nového roku, nějaké ohňostroje, a to nějak nebylo. Tak jsme šli spát, protože jsme měli jiné myšlenky, byli jsme v tu chvíli někde úplně jinde. V tu chvíli se přeorientuješ na úplně jiné věci. Jen si uvědomíš, že nemáš vedle sebe rodinu… Ale díky WhatsApp a jiným sítím to zas vlastně nebylo tak strašné.
Co se práce týká – na dílně máš čisto, k dispozici kanál. V bivaku písek a docela spartánské podmínky. Jak se ti tam dělalo?
Zpočátku to bylo rozpačité, ale člověku nezbude než se smířit s realitou. Za chvíli už nám podmínky přišly normální a pak se čas začal hrozně rychle krátit…
Tvůj původní úkol byl dělat mechanika pro Jamalku. Pak jsi dělal na Pumě i na dalších autech, když bylo potřeba zaskočit. Puma tě ale pořád táhla nejvíc…
Jasně, byl jsem určený k Jamalce, kde jsem si vždycky svoji práci udělal. Ale Puma, to byl takový „základ dne“. Z toho se vyklubala srdeční záležitost. Je to tak nádherné auto… Takže teď už vždycky jenom Puma…
Takže když se Puma vrátila z etapy bez nějakých větších škrábanců, to byla asi radost, ne?
No jasně. Pan Kazarka, Robo Kasák, pan Kalina – vždycky vyskočili z auta, a šli za námi jako za starými známými. To auto, když přijede, a nic mu není, to je nádhera. To se nedá popsat!
Měl jsi někdy o Pumu nebo o posádku strach?
Ne. Kluci v kabině byli naprosto disciplinovaní. Pan Kazarka, který auto pilotoval, se strašně rychle učil. A bylo na něm vždy po etapě vidět, jak je úplně unešený, jak je někde úplně jinde… A vždy přišel poděkovat za servis a přípravu! Když odešlo obložení spojky, což byla u Pumy nejvážnější závada, věděl, že to dáme rychle dohromady. A ta jeho důvěra nám nahrazovala úplně všechno!
Co se ti na rallye líbilo?
Dohromady jsme se sice nikam moc nedostali. Na druhou stranu, byly tam dlouhé přejezdy, takže jsi mohl tu krajinu nějak vnímat. A v kabině jsem měl bombastického parťáka, pana Konečného z Logistiku. A když byl čas, tak jsme s Mariem Hodboděm zkoušeli malý model Forda na dunách, to bylo zase nějaké zpestření… Hodně focení, hodně zajímavé… Nová krajina, noví lidi…
Co ti Dakar dal?
Najednou přijdeš na to, že jsi na spoustu věcí sám a musíš se s tím srovnat. Tady na to sám nejsi. Musíš se určitým způsobem obrnit, např. co se týká hygieny, tam ty podmínky nejsou ideální. A musíš si najít lidi, se kterými dokážeš přežít denně 24 hodin. Jak už jsem řekl, měl jsem to štěstí, že tam byl pan Konečný a Jirka Hňoupek, ti mi nahrazovali rodinu a díky nim jsem projel Dakarem, že to byla radost. Byl to určitě životní zážitek. Musí se mi to ještě rozležet v hlavě, jestli to budu chtít zopakovat Ale kvůli Pumě asi ano. Je to srdcová záležitost a žije tím celý náš servis v Šumperku. Kluci odvedli skvělou práci, i když museli spoustu věcí překousnout, i když na tom nechali spoustu přesčasů. Ale ve finále viděli ten výsledek, co to auto dokázalo. Žijeme tím všichni a doufám, že se k nám Puma vrátí na nějaký servis. Mrzí mě, že náš tým, co jsme to auto dávali dohromady, se u něj nestihnul vyfotit. Hrozně si vážím toho úsilí, co ti kluci byli schopni udělat, co byli schopni obětovat. A je nádhera, že to dopadlo skvěle. Puma je tak geniální auto, kterému se nevyrovná ani nový Kamaz nebo Iveco… Má svoje roky, jel s ním řidič, který nikdy Dakar nejel. Spousta zkušenějších vůbec do cíle nedojela… A to finále, když jsme si na Pumu vylezli s vědomím, že je v cíli, i když ne na hlavním pódiu, což nás docela mrzelo, tak to byl nádherný pocit. To, když si vyzkoušíš, zapomeneš na všechno. Škoda, že ta chvíle trvá jen 10 minut.
